Divadlo Víti Marčíka (divadlo)

 

JSME RODINNÉ DIVADLO žijí­cí na stat­ku v Dra­ho­tě­ši­cích, s poš­tou a poli­cej­ní sta­ni­cí v Hlu­bo­ké nad Vlta­vou. A i když čas­to hra­ji a jsem na jeviš­ti sám, tak bych bez své ženy, dětí a teď i zetě, vnou­čat, sna­ch a babi­ček, jed­na s námi byd­lí a občas i hra­je, i bez táty a tchá­na (oba jsou už mrt­ví), ale i našich přá­tel a zná­mých, hrát pros­tě nemohl.

Nejsem vyu­če­ný herec ani lout­ko­he­rec, ani scé­no­graf či muzi­kant a už vůbec ne umě­lec- to slo­vo mě dost uráží.

Prý jsem „zjev z Již­ních Čech“. To se mi líbí, i když jsem Moravák.

Asi jsem vypra­věč, kte­rý čas­to lže. Ale lžu kvů­li Vám, pro­to­že kdy­bych mlu­vil prav­du, tak mi nevěříte.

Ale poprav­dě, a to váž­ně nelžu, bych si nej­víc přál být „kome­di­ant Boží“. Kome­di­ant Boha, kte­rý nemá tvář ani jmé­no a o kte­rém dohro­ma­dy nic nevím, jen to, že nás !!!!!! VŠECHNY!!!!!!! nesku­teč­ně miluje.

Víťa Mar­čík st.

A jak to vidím já? Jsme pře­de­vším rodi­na. Vel­ká, kome­di­ant­ská. Víťa, man­žel a táta, po pár letech pocti­vé prá­ce v Tes­le Rož­nov spo­leč­ně se mnou a naši­mi dvě­ma dět­mi opus­til svůj domov na Mora­vě, aby se mohl plně věno­vat diva­dlu. Tak naše rodi­na v roce 1991 pře­síd­li­la do již­ních Čech. A po 25 letech se dá říct, že už tady zako­ře­ni­la, roz­rost­la se o dal­ší potom­ky, tak­že k břez­nu 2017 už čítá 15 osob (2 babič­ky, rodi­če, 3 dce­ry, 3 syno­vé, zeť, 2 sna­chy, 2 vnuč­ky). A všich­ni, více či méně, rádi či nera­di, pří­mo či nepří­mo žijí divadlem.

To (diva­dlo) vět­ši­nu z nás živí, ovliv­ňu­je náš čas, naše spo­leč­né chví­le. A také kaž­dý z nás něja­kým způ­so­bem ovliv­ňu­je to, jakým smě­rem ta či ona pohád­ka nebo hra „půjde“, jak a v co se vyvi­ne. Tím, co žije­me — jak a co prá­vě pro­ží­vá­me, o čem pře­mýš­lí­me, o čem spo­lu dis­ku­tu­je­me, s čím si hra­je­me a zahráváme…Jsme rodi­na, kte­rá žije diva­dlem, a diva­dlo, kte­ré žije rodinou.

Eva Mar­čí­ko­vá st.